květen 2008 únor 2008 leden 2008 prosinec 2007 listopad 2007 říjen 2007 září 2007 červenec 2007 květen 2007 leden 2007 prosinec 2006 listopad 2006 říjen 2006 září 2006 srpen 2006 Mrazení komety Výbuchy Hladce a obrace Zloba Ještěrka Déšť Štěstí Paprsek Je to špatně, když loví žena muže? Pravidlo první - loví žena nebo muž? Potkal jsem kouzelného dědečka... Peříčko Vlny Roleta Plivnutí Rána Sýkorka Bolest Ona Za hodinu mě popraví Postel Zimní kráska Spokojenec Zajíček Láska Klikni si na mě Smutek Myšky Setkání Obejmi mě
Obejmi mě, ať cítím tvůj tlukot,
obejmi mě, v uších mám hukot,
obejmi mě, ať duše jsou blízko,
obejmi mě, chybí mi lidskost.
Objetí jak kouzlo nezměrné chuti,
mluvícím na chvíli ticho své vnutí.
Mlčícím poskytne nejsladší řeč,
v hádavé bitvě něžný to meč.
Spletené ruce jak větve v letech,
tvář na tváři to lístečky v květech,
dlaně ty hřejí a jak slunce hladí,
dech tiše plyne a k věčnosti svádí.
Vzoreček na skříni,
zrcadlo v předsíni,
klika jen stěží,
srdce mi běží,
obklíčen teplem tvým, v moři té slasti,
chtělas mi zákoutí tak rychle krásti,
tolikrát nahoře, tolikrát v křeči,
nejednou v souzvuku tělesné řeči,
bitvy v tvé posteli, zrychlený dech,
pokožka hlaďounká, hladší než mech,
v úžasu spočinout a smět se dívat,
do očí, do kosmu..a vevnitř zpívat.
Tak dnes když zavolá žena mě k obědu,
zaplaším vzpomínku, z minula odejdu,
a děti zakřičí, že mají už hlad,
máma je okřikne, počkáme snad.
A já se usměju pokolikáté,
a řeknu rodinko, tady mě máte.
A někdy, když jsem sám,
vzpomenu bez viny,
že kdys jsem vídával,
vzoreček na skříni.
No tak se zlob,
kopem si hrob,
všech hezkých chviliček,
už roste pomníček.
Tolik ses bála,
tak´s o mě stála,
teď necháš rozmělnit,
všechno cos mohla mít.
---
Bodáš a nekoukáš,
můj princi milý,
nevím proč nepočkáš,
malinkou chvíli.
Chtěla jsem ti jen říct,
že mám už mnohem víc,
na srdci vrásek,
tys přetrh pásek.
---
Čekám už léta,
tahleta věta,
zazněla přec mockrát,
vždyť víš, jak mám tě rád.
Jenže jak snést to mám,
tenhleten věčný flám,
marnosti se zlobou,
nebýváš ozdobou.
---
I já mám tě ráda,
přec na moje záda,
nálož to veliká,
to ne polštář zavzlyká.
Bojovat není fér,
v duši jak černý tér,
ten pocit neznámý,
občas to nejsme my.
---
To není možné,
tak nebývá to, ne,
když máme se rádi,
rochnit se v kádi.
Vylezme ze zmatků,
zbavme se odpadků,
mějme vše jako dřív,
láska přec není hřích.
---
Hlupáčku můj malý,
vždyť by se ti smáli,
svět je dost složitý,
než aby byl jak ty.
Věc má se tak,
vztah je jak mák,
cítíš ho – ale strach,
že upustíš ho v prach.
---
O tom snad diskuze nebyla,
abys ze mě dělala debila :-)
Přístave vděčný, nejedné slečny,
zmámené.
Korábe jistý, líbaný ústy,
jémine.
Schránko má pustá, plakaná zhusta,
proč já ne.
Oporo pevná, když pil jsem až do dna,
pro jiné.
Modliteb místo, nemocí přesto,
trápené.
Pevný to bode, když vše jiné honem,
přestane.
Začátku konci, oveček honci,
mého dne.
Mrazivé jiskřivé odpoledne,
procházce nesluší říci teď ne,
po sněhu křupání, výskot dětí,
taťulda vynáší z domu smetí.
Ve vzduchu vznáší se radost a smích,
červené tvářičky, úsměvy v nich,
míjím a sleduji kolemjdoucí,
třeba se poštěstí pohled vroucí.
Vidím ji zdaleka, poutá oči,
po těle ožije tamagoči,
červený kožíšek, čepka bílá,
tak se tu zjevila tahle víla.
Nevnímám mráz už a ani lidi,
vidím ji a ona mě taky vidí,
pohledy stékají, hlubší je dech,
duše se třepotá v těla mém zdech.
Nejisté kroky a už jsme blízko,
z přílišné blízkosti trochu úzko,
hlava, ta točí se, trochu blázní,
omýt se najednou štěstí lázní.
Kouzelný okamžik, sepětí s věčností,
souboje s pravidly, setkání s marností,
rty se jen pohnuly, neslyšně, krutý boj,
slabounce , nesměle, zaznělo tam "ahoj".
Za hodinu mě popraví, tak,
dostanu vzkaz krvavý, pták,
vyletěl z oblak navždycky, hned,
už neochutnám slaďoučký, med,
na tělech všech milenek, rád,
chtěl bych je obejmout, spát,
s nimi pozdravte přátele, dost,
bylo chvilek štěstí, pro radost,
pějte a nic se nestane, fakt,
utichne jen jeden, takt,
v duši kdo vzpomene, možná,
za čas už málokdo, pozná,
že cítím už konec svůj, chvíli,
tělo se nechvěje, čili,
už nemyslím, jen málo,
co je tak hrozné, zdálo,
se že přijde strach, velký,
boj čekám jak čekal jsem, věky,
na odpověď co přijde, snad,
kam a proč odejít, kam se hnát,
tam jsem to nezjistil, pokora,
prostoupí pana, doktora,
co nechce se bát, zastavit.
Když mi kdy neřekli, kam mám jít.
Jen letmý dotyk,
bušení motyk,
ve spáncích.
Zachytit pohled,
roztaje i led,
ve džbáncích.
Stisknout jí ruku,
u starého buku,
v červáncích.
Políbit tvář,
zažehnout zář,
v oblacích.
Obejmout tělo,
které by chtělo,
prohnout v bocích.
Zrychlený dech,
měkoučký mech,
milující.
Sálavé teplo,
bolesti smetlo,
od trpících.
Schoulená ve mně,
přede tu jemně,
tiše spící.
Přilétla sýkorka, zobe a nespinká,
má velký hlad, já ji mám rád.
I když už je tma, ptáčkové jsou tu dva,
oba se krmí, blahem jen vrní.
Na zobu nešetři, vida – už jsou tu tři,
tři bratři s pírky, pod nosem knírky.
A kdo tu láteří - no přeci ty čtyři,
darebáčci mí, od větru voňaví.
Inu - je jich tu pět, ale už musí zpět.
Maminka je volá – na kutě, hej hola.
Palčivá bolest rozlézá se,
kam a jak může to neptá se,
pronikne všude, směle jak břitva,
co tenké vlákno jak máslo pitvá,
neustoupí ani za tisíc let,
pálí a studí, jak netvrdší led,
je jí to jedno a udeří kam chce,
velikým plamenem i v malé kapce,
jak vlna tsunami, jak krupobití,
rozdrtí veškeré i nejhezčí žití,
kdykoliv kdekoliv i když máš cit,
vždycky tě dostane, vždy budeš bit,
můžeš se snažit támhle se skrýt,
jak vlk po kousnutí budeš tu výt,
stárneš a kostnatíš, ubývá sil,
máš pocit, že do žil ti vlil,
někdo tu sílu, co překoná vše,
a pak se objeví posmrtná mše,
a ta ti napoví, že neunikneš,
i kdybys zamáčknul poslední veš,
bolesti věčné, co číhá tu tam,
v přátelích ve známých,
děkuji vám.
Žiju jak kráva, žiju jak vůl,
ze všeho beru si vždycky jen půl,
nemám rád tanečky, básničky, zpěv,
chci vidět vždycky jen boky všech děv.
Ať jdou mi k šípku, když tvrděj jak žít,
od rána do rána chci žrát jen a pít.
Tak jako před věky,na hradě hnít,
co už za prachy mít, jen s vlky výt.
Co na tom, že podved jsem, krad,
i tak mě má každičký rád,
kdokoliv přijde, tak dám mu co chce,
štolbičku piva či ždibec ovce.
A tak tu žiju a mám dost žen,
když se mi chce, tak vyjedu ven,
a tam mám další, stačí jen mávnout,
a už tu máme tu touhu dávnou.
Směju se mudrcům, co prstem kývou,
nemůžou zaplatit ni chleba skývou.
Remcají pořád o morálce boží,
a přitom nevědí kam hlavu složí.
A tak mi dnes a zítra i dál,
pokaždé zahrají tenhleten bál.
Pekla se nebojím, tak jako děd,
můj ctěný otec i já – parchant Ted.
Takhle ve dne na sídlišti,
to vám řeknu, to to sviští.
Než se rychle rozhlédnu,
auto hlučí hu hu hu.
To my, malí zajíci,
nejezdíme krabicí.
Všude pěkně dohopkáme,
vůbec nikam nespěcháme.
Na lidi se nezlobíme,
krabice jim odpouštíme.
Každá zloba je tu krátká,
vždyť chodí jen po dvou tlapkách !
Setkat se se sebou před deseti lety,
porovnat najednou ty zvláštní světy.
Bádal jsi nad lidmi, dobrem a zlem,
bádal jsi nad srdcem a co máš v něm.
A říkals´ pro sebe, potichu, měkce,
teď se mi odpověď zjevit moc nechce.
Ale pak, po letech, budu už jiný,
moudřejší, klidnější, bez téhle viny.
Tak jsme se setkali, tady a teď
a ty bys chtěl po mě tu odpověď.
Můj milý rarášku, dušičko bláhová,
řeknu ti nakonec jen tahleta slova:
odpověď, ač rád bych, nemohu dát,
když si jen myslíš, že víš nač se ptát.
V tom domečku na paloučku,
žijí myšky pěkně v hloučku.
Cele dny se spolu smějí,
kožíšky je pěkně hřejí.
Od večera do rána,
zábava je náramná.
Hrají si a zpívají,
někdo dříme, někdo jí.
Od rána až do setmění,
program se jim trochu mění.
Skotačením uběhané,
únava je spinkat žene.
Oddychují, tiše spí,
snad je datel nevzbudí.
Přišel a vůbec se neptal, zda může zůstat...
Baví ho být pořád se mnou a nechce přestat...
Rozlezlý v hlavě a ve všech myšlenkách...
Zapouští, sílí a roste v svých oddenkách...
Že skoro odejde, někdy se tváří...
Pak ale řekl mi, ty malý lháři...
Nelži si do kapsy, já jsem přec věčný...
A při vší úctě, jsi málo vděčný...
Já dávám možnost hlouběji promyslet...
O čem je vlastně celý Tvůj malý svět...
Jestli chceš bojovat s hmyzem a hloupostí...
Anebo vážit si nejmenších radostí...
Úsměvu, sluníčka, laskavé rady...
Toho že zase vykvetou sady...
Teď zdá se, že bolí to tolik...
Ale věř, že dávám Ti štafety kolík...
Poselství, zprávu a odkaz svůj...
Važ si svých dušiček a při nich stůj.
A teď už nesmutni, vyběhni ven,
já už tu nejsem, tak nač ztrácet den.
Každý den anebo až za sto let?
Vyprávěl mi kdys prastarý děd,
že zažil pocit, že nadnášen náhle je,
že tančil nad mraky, skákal přes peřeje,
výskal si po cestě, zpíval a hrál,
měl pocit, že baví celičký sál,
neviděl, neslyšel, všechno měl rád,
i člověk nevrlý byl kamarád,
měl pocit, že dostal něco co jiný ne,
ten co za peníze má co si zamane,
něco co prostoupí každičký vlas,
co nelze umlčet, silné jak ďas,
co září, hřeje a svíti ti tam,
kde se chceš oddávat těm zvláštním hrám,
při kterých dostaneš vždycky jen slast,
že můžeš darovat hojivou mast,
na bolest, na starost, každičký den,
odejdeš, přijdeš a vždy je tu ten
ten pocit úžasný, den nebo rok,
ztratíš ho, najdeš a stačí jen krok.
Pak děd se pousmál a poposed,
to musí být už nejmíň sto let.
Klikni si na mě, rychle než zmizím,
klikni si na mě, poddej se vizím,
klikni si na mě a zkus mě sbalit,
klikni si na mě, nedávej delete.
Jsem Tvoje dívka, jsem Tvůj sen,
snad se mnou půjdeš jednou i ven,
zkoušíš to ráno, když padá noc,
je nás tu tisíc, je nás tu moc.
A pořád doufáš, že mě tu najdeš,
máš šanci malou, menší je než veš,
vždyť přeci chlapče tohle už víš,
jenom ta snaha, bych byla blíž.
Neumíš hledat, neumíš žít,
umíš jen pracovat, kouřit a pít,
a pořád myslíš, že pak tě najdu,
radši si vychutnám tohohle zajdu.
Protože osobnost, prostoto moje,
nečeká na zázrak, hledá to svoje.
Ale ne na netu, mudrci chabý,
klikni si na mě – nebo mě zabij.
A rána krvácí,
myslím jen na práci,
myslím jen na jídlo,
nízké to vnadidlo,
myslím jen na pití,
co vede k nebytí,
myslím jen spánek,
odletět do dálek,
myslím jen na soulož,
do mě ho rychle vlož,
a pak zas rychle ven.
Sblížení je jen sen.
Od věků do věků
stává se člověku
že rád by uvěřil
pro druhé tu jen žil.
Nebo i pro sebe,
ale že nezebe,
když má se zamyslet
někomu pomoct vpřed.
Ale už dětičky
oběti vějičky
poznají ve škole,
shnilé ty homole.
Někdo chce hlavně víc
abys ty neměl nic
někdo je ukřivděn
a cítí v sobě hlen.
A ten tam vždycky je,
z dobráka zloděje,
udělá v mžiku tom
a je tu peloton.
A ty buď naskočíš
pěstí svou zatočíš
anebo zapláčeš
se smutkem odpadneš.
Samo že smutek ten
obalil též osten,
kterým on bodnul tě.
Měl z hlenu závratě.
A tak se pořád ptám,
výhody posčítám...
pochopit mudrce co klidně v té ruce udrží hlenu pliv-neplivne, v klidu živ
spočine?
nebo se oprostit otěže popustit zlobě té nesmírné co umí říct jen
ne?
Ještěrka na hrudi
nikoho nenudí
zváště pak pány ne
představy, jémine.
Neboť co skryto jest
vynese do nebes
toho kdo okusí
ještěrky bonusy.
Na hrudi ještěrka
počkat do úterka
a pak se pokusit
ještěrku nedusit.
Neboť ta ještěrka
do zimy, do horka,
vysílá signály,
na mě i do dáli.
Cítím tu sílu, cítím ten jas,
v každičké kapičce je malý vzkaz,
od věků do věků stejný to ráj,
na listy, na trávu koncert mi hraj.
Tak jako prapředci naslouchám tiše,
jak všechno okolo lehčeji dýše,
jak vláha proniká, sílí a roste,
naslouchám pokorně byť je to posté.
A štěstí z jistoty mysl mi zalévá,
všechno se mění, odprava doleva,
jen tohle zůstane, i když už stár budu,
ničemu rozumět a dělat ostudu.
Tančit v něm je jistě možné,
jak slečna zmínila v debatě družné,
a pak už zavrhla společné žití,
náš život je přece z dvou různých nití.
A je to vzkaz i pro naše děti,
možná už všude bude jen smetí,
anebo nicota po velkém třesku,
poznají nás však zas v kapek tom lesku.
Upřímná zloba,
emoce, mdloba,
napnuté žíly,
hněv už jen sílí,
k zalknutí vzteku,
brání se breku,
zabít by chtěla,
by kudlu měla.
Důvody zásadní,
vzedme se masa v ní,
hromy a blesky,
praskají přezky.
A jiskra živoucí,
jindy tak žádoucí,
zápalka v lesích,
znovu mě děsí.
Ortel pak na závěr,
vyřčen a plná děr,
duše je, krvácí,
kouzlo se vytrácí.
Bouře se uklidní,
však zloba -
- ta dříme v ní.
Hladce a obrace,
sem tam je legrace,
pak zase do práce,
večer na matrace,
hlavně se nevracet,
jsme tu přec´jen krátce.
Kouknout se z paláce
na život, na rádce,
pozdravit své zrádce,
nejlíp na oprátce.
A žít jak jepice
u hrnce na více.
Ve chvilkách dávných byla to kometa
zažhnula zářila vlétla mi do světa
plného nejistot strachů a úzkostí
ovládla štěstím co jen tak tě nepustí.
Tělo jí záviděl pěkný houf jiných žen,
duši však uviděl jen ten kdo hledět směl.
Do nitra temného, černého jako noc,
co zkusilo pláče a stesků už přece moc.
I mně se povedlo přiblížit kometě,
tanec a radosti na děla lafetě,
noc plná splynutí, vzdychání do ticha,
pranic pro třetího, vůbec nic pro mnicha.
Těžko říct – chemie nebo snad času běh,
možná že radostí po okraj plný měch,
musí vždy vylít se no a pak zůstane,
jen v jednom vášeň ta a oči oddané.
Dnes už jen pozlátko na nové roletě,
zableskne v mysli mé bývalé kometě.
Na tisíc kousků a složit se v jeden
odvěkou touhou navždy už veden
nalézti odpověď na onu otázku
nespatřím ji ni v odlesku oblázku
ačkoliv možná že právě tam směje se
tomu co v mozku právě teď děje se
když oblouzen korálky všedních dnů
snaží se pochopit jeden z těch hlavních snů.
Člověče neblázni jak bys moh´ uchopit,
to co už před Tebou snažili odlomit
z nánosu všednosti, z vrstvy té malosti,
úsměvů, poklesků, tanců a radostí.
Najdi si, človíčku, něco co obejmeš
a žij tím – nebo se odejdeš.
Dušičky, slzičky, úsměvy, kytičky...
Dušičky, šatičky, otázky, babičky...
Dušičky, hrdličky, vášně a kalbičky...
Dušičky, maličký, noci a flaštičky...
Dušičky, sponečky, drzost a jehličky...
Dušičky, únava, špičky a stopečky...
Dušičky, smíření, cvičky a švestičky...
Dušičky, procházky, babči a holčičky.
Odchod a klid. Přetrhlá nit.
Výbuchy, erupce, žhavé to uhlíky,
v mozku se objeví, neber už za kliky
hospod všech, co se tak nabízí,
k hledání pokoje, tam, kde se uklízí,
uklízí, uklízí, ne však svým úsilím,
v poháru moku tom, vždy jen tak úlisným,
úlisným, úlisným, lákavým k napití,
blížící vědomí k zářnému nebytí,
nebytí, nebytí, ke spánku věčnému,
utnutí krku tom vždy tolik lačnému,
lačnému lačnému k hledání pokoje,
pokoje, pokoje, dosáhnout bez boje,
bez boje, bez boje, usnout a spočinout...
Spočinout, spočinout, nechtít už vůbec nic,
tak jak po zrození, jak páni z Nemanic.
Jenže to nepůjde, nazdařbůh bojujem,
snaha se počítá, a pak to zalijem,
nechceme odpadnout, trošku se snažíme,
něčemu spíláme, něčemu věříme.
A pak si řekneme, nu což už půjdem spát.
Ať si zas zítra tu můžeme v klidu hrát.
V úsměvu ženy, co kolem prošla,
přečtením pošty, co právě došla,
v svěžesti trávy na začátku jara,
v tom jak tu fena legračně hárá,
v nedělním odpůldni, co tolik hřeje,
v radosti partnerky, když pookřeje,
s přáteli u ohně při letním večeru,
při tom když vzpomeneš zas a zas na Věru,
v dárku, cos tak hezky zabalil,
abys dal najevo, cos v sobě předtím skryl,
ve smíchu dítěte před domem na písku,
kterému maminka vždy říká Cipísku,
v hospodě po letech, lidičky ze školy,
vzpomínky na to, jak nepsali úkoly,
v pohledu do očí toho kdo miluje,
což bývá nejvíc – není anebo je?
Paprsek zalétnul skrz větve stromů
měl bych se přeci jen vrátit už domů.
Procházím lesem a v letním poledni,
zkus říct si člověče tady si nelehni.
Když klid a souznění kolem tě pokouší,
tak jako lodička, když leží na souši.
Ulehneš a oči jemně jen přimhouříš,
do řádu světa pak s klidem se pohroužíš.
A necháš vše plynout, tak jak se má,
nešlapat, nalámat, nedělat kšá.
Cítíš se součástí všeho a všech,
ten pocit sepětí bere ti dech.
Nakonec opustíš ten božský klid,
vždyť jsem ti říkal, že musíš už jít.
Ve vlnách stojím
moře omývá mě
ve vlnách stojím
v dálce je země
ve vlnách stojím
nechci na nic myslet
ve vlnách stojím
racek támhle vylét´
ve vlnách stojím
a myšlenky plavou
ve vlnách stojím
žít s prázdnou hlavou
ve vlnách stojím
a konec je blízko
ve vlnách stojím
už nebude úzko
ve vlnách stojím
jen poslední nádech
ve vlnách stojím
výčitky v zádech
ve vlnách stojím
a úsměv se vkrádá
ve vlnách stojím
přec měla mě ráda.
Mocné to moře
a lidské hoře
v jediné splynou
tam pod hladinou.
Na tuhle roletu
zavolám popletu
aby mi vysvětlil
kdo to vše tak zasklil.
Nevidím neslyším
ale už jaksi vím,
že toho popletu
co zasek´roletu,
uvidím hned vedle
tu ve svém zrcadle.